Jdi na obsah Jdi na menu
 


Život mezi střílnami

22. 11. 2011

Obecně ke stavbě a dělnictvu na LO

Na odborné provedení všech prací ze strany vojenské správy dozíral Vojenský stavební dozor pod velením zkušeného důstojníka, který musel mít odborné znalosti opevňovacích či ženijních prací. V podstatě byl přímým nadřízeným vedoucího dotyčné stavební firmy, jeho mistrů a specialistů (betonářů a armovačů) a obyčejných dělníků. Firmy samotné bývaly prověřovány z hlediska státní spolehlivosti, dostatečného množství kapitálu a také znalosti prostředí. Mohlo by se zdát, že roli hrálo i to, zda firma měla s obdobnými zakázkami zkušenost, ale často tomu tak nebylo (srv. např. Staška v úseku 182). Stejně tak spolehlivé mělo být i dělnictvo, prověřované např. z hlediska kontaktů do zahraničí, politické příslušnosti, vlastnictví nebo rodinných poměrů. To samé se vyžadovalo i od příbuzných a osob ve společné domácnosti. Za tím účelem četnictvo provádělo šetření v domovské obci dělníka. Dělníci poté byli pod přísahou a nesměli o práci na objektech nikde hovořit. To se mohlo snadno porušit například v nějaké hospůdce po pracovní době... Pokud měl dělník cestovní pas, byl mu na dobu stavby odebrán, aby po dobu stavby nemohl odjet do zahraničí.

Při pochybách o státní spolehlivosti u osob zaměstnaných na opevnění se jednotlivé případy měly řešit individuálně. Velitelství sboru poté vedlo evidenci takových "akreditovaných" osob.

Pro firmy mohla být možnost státní zakázky vidinou jistého zisku, na příkladu firmy Antonina Kurela (která stavěla místní úsek 183) však vidíme, že tomu mohlo být i zcela opačně. Z výše popisovaných důvodů často firmy soutěžily o stavbu i ve více úsecích, i když je jasné, že kapitálově jedna firma stavbu například dvou úseků najednou utáhnout nemohla...

Vztah veřejnosti k armádě

Postupem času se veřejnost obecně začala s armádou daleko více sbližovat. Lidé věřili, že pokud k něčemu dojde, bude to právě branná moc, která se postaví protivníkovi na odpor. Toto fungovalo i opačně: sama armáda se snažila u veřejnosti vytvářet pomocí různých prostředků svůj veskrze pozitivní obraz (např. pořádáním slavností, účastí na pohřbech, přehlídky, články v novinách, rozhlasem ...).

Vztah k vlastníkům pozemků a zákaz fotografování

Nesmíme zde zapomínat ani na vyvlastňování pozemnků, resp. vykoupení za účelem obrany státu, které bylo v menší míře potřebné už i v roce 1936. Zpravidla se vlastníci vzdávali půdy ve prospěch věcí obrany zcela dobrovolně. Pozemek na stavbu byl vykolíkován a byl sem zakázán vstup cizím osobám, včetně četníků a omezen pohyb vlastníků v době mimo období polních prací. To vše platilo pochopitelně pouze ve dne, kdy se vlatnínci při kontrole měli prokazovat speciální průkazkou, zhotovenou starostou a potvrzenou četnictvem. Po skončení práce na poli měla být odevzdána zpět starostovi. Přitom byla průkazka platná jen při současném předložení občanské legitimace.

Ihned po betonáži byly v okolí všech objektů umisťovány tabulky se zákazem fotografování. Nesměly být fotografovány objekty ani jejich části a zákaz se také vztahoval na fotografie krajiny (dobovým jazykem "ve volném prostoru"), z kterých by šlo odtušit skutečný průběh pevnostní linie. Jistou roli mohla pro obyčejné lidi hrát také zvědavost. V pohraničí putovala ostatně o opevnění již od roku 1936 spousta legend a to nejen mezi německým obyvatelstvem. Lidé chtěli vědět, do čeho jejich peníze vlastně jdou...

Stavby opevnění byly logicky velmi utajované a čs. státní správa měla až chorobný strach ze špionáže obranných zařízení. Aź paranoicky byli tak sledováni němečtí obchodníci, kteří cestovat mezi státy už z podstaty své obživy museli. Na druhou stranu je jisté, že odhalené případy špionáže byly jen "malými rybami" a mnoho agentů Abwehru v civilu v pohraničí provádělo potřebnou dokumentaci takřka nerušeně.

Přirozeně bylo také zakázáno pořizovat náčrtky vojenských staveb a rozmlouvat se stavebními dělníky. Stavby opevnění byly v letech 1935 - 1938 přísně vojensky střeženy při stavbě i po dokončení. Všechny střílny i dveře byly zakryty dřevěnými poklopy a někdy byly objekty maskovány i jako kůlny. Dveře objektů vz. 37 byly uzavřeny visacími zámky firmy Mudroch, ale spíše ani ne tak kvůli utajení, ale kvůli tomu, aby se z objektů nic neztrácelo.

Svou zkušenost si také jistě bohatě užili i Karel Perlík a Anna Kožínová z Prahy, když si vyjeli na výlet do okolí Třeboně a podle četnického hlášení "fotografovali v zakázaném území a dokonce si pořídili detail vojenského objektu". Četníci na ně byli upozorněni dvěma civilními osobami, ale ukázalo se, že "nejde o špionážní případ, nýbrž o nerozumné pohybování se a fotografování v místech, kde to není dovoleno". Aparát jim byl zabaven a byli propuštěni. Případ měl poté soudní dohru.

Vztah k majitelům lesů

Vztah vojenské správy k vlastníkům lesů byl velmi zajímavý. Vojsku přirozeně také záleželo na tom, nakolik bylo zasaženo do hospodářství vlastníka při povolování "nutných staveb pro obranné účely". Za tímto účelem byla sepsána dohoda, kde vlastník musel stvrdit pronájem navždy a bylo stanoveno příslušné nájemné. Na druhou stranu musel vlastník lesa oznamovat své těžby a jejich rozsah. Do lesů s opevněnou liní byl obecně poté v roce 1938 zakázán vstup a vlastníci lesa měli mít také své legitimace. Při kácení průseků pak majitel zpravidla těžbu prováděl v souladu s potřebami vojenské správy. Majitel lesa měl také dostávat náhradu za přírustek dřeva. Podobně měly být jakékoliv polní škody nahlašovány VSD. Zajímavé je, že z důvodů utajení se střelecké průseky nesměly zakreslovat do lesních map.

Přerušování komunikací

Jedním z aspektů opevňovacích prací bývalo také i přerušování cest a znemožnění dopravy, např. v důsledku stavby tzv. zvláštních zařízení zejména v podobě závor od firmy Ippen, nebo i poté v letech 1937 a 1938 při stavbě samotných překážek. Někde bývaly přehrazovány i obyčejné lesní cesty, např. překopáním či pásem se zabetonovanými kolejnicemi. Je jasné, že podobná omezení byla pro obyvatelstvo obtížná zejména při provádění polních prací. Pokud byly uzavřeny hlavní silnice, omezení se vztahovalo i na cesty do škol a zaměstnání a ty obchodní. Při průzkumech před stavbou těchto zařízení tak bylo potřeba přihlédnout k místnímu významu komunikace, zvláště například v případě tzv. "malého pohraničního styku". Z obav před zpravodajským ohrožením příprav na obranu republiky byly také závory zpravidla střeženy četnictvem, které mělo na starost jejich obsluhu. Je také jasné, že existenci těchto zařízení nešlo utajit z důvodů jejich umístění na frekventovaných místech a i z pohledem zřejmého materiálu – podávání informací o nich nešlo tedy trestně stíhat.

Obecně bylo chování obyvatelstva vůči příslušníkům VSD národnostně vyhrocené. Ze strany Němců tak často padala spousta nadávek a hanobivých výroků vůči státu, armádě a možnostem obrany. Nelze vyloučit i protičeské nápisy na objektech a jiných podobných zařízeních. Ovšem pokud vím, tak nic takového z období před Mnichovem zaznamenáno nebylo... Zajímavé je, že například se velmi často ztrácely při vyměřování objektů vyměřovací kolíky. Byl proto stanoven zákaz jejich poškozování a nebo odstraňování. Nadruhou stranu se tak mohlo stávat i proto, že došlo k nedorozumění, resp. proto, že armáda zaháýjila práce na pozemcích bez předešlého upozornění. V případě vytažení kolíků je bylo třeba znovu vyměnit, přitom docházelo ke zpoždění stavby a finančním ztrátám.

Víceméně jen jako zajímavost můžeme uvést zajímavost, která se udála již v roce 1936 při stavbě zdejšího úseku X.a. Tehdy veliteli 5. divize gen. Neumannovi vadilo, že firma Smrž je v zásadě zastupována a vedena manželkou stavitele Marií Smržovou. Doslova napsal, že "zadávati vojenské stavby podnikatelkám zásadně zamítá z důvodu menší zpravodajské odolnosti slabšího pohlaví". Myslet si o generálově genderové předpojatosti či Smržově "podpantofláctví" si dnes můžeme své, ovšem celkově to dokládá atmosféru doby a spíše požadavky na odbornost firem stavějících pevnostní stavby.

Omezení v okolí staveb a střežení

V místech budování opevnění byl obecně vydán zákaz provádění staveb, kácení lesů a terénních změn bez svolení vojenské správy. Povolení měl vydávat stavební úřad. To se týkalo i budov určených pro veřejné účely. Situace se ještě zkomplikovala v roce 1938, kdy se začala stavět souvislá linie LO vz. 37. Obce, jichž se týkala výstavba opevnění, dostaly tzv. "Uvědomění obce C", které bylo určeno pouze pro starosty obcí s uvědoměním, že se jedná o přísně tajnou záležitost. Byly jim řečeno, že se jejich katastr nalézá v "obvodu opevněného místa". Sporné případy musela posoudit vojenská správa a když shledala, že stavba nepřekáží výstavbě pevnůstek, byla povolena. V opevněném přísně hlídaném pásmu museli mít i v roce 1938 obyvatelé propustky. V případě porušení tohoto příkazu se ukládala pokuta 60 000 Kč nebo vězení v délce 6 měsíců, což bylo daleko více než v roce 1936. Dodržování kontrolovaly četnické a vojenské hlídky.

Střežení staveb se provádělo buď stojící stráží nebo hlídkou (pochůzkou). Jak jsme již připomněli, civilisté měli zákaz k objektům se přibližovat nebo i se zastavit a setrvávat v blízkosti LO, což platilo i pro silnice a cesty ! Citát z dobového dokumentu vše dokresluje: "... Potrvá jistě delší dobu, než si místní obyvatelstvo zvykne choditi vedle krytů (...) zcela lhostejně a nevšímavě". I tehdy byla uvažována ta možnost, že některé civilní osoby se mohou dostat do blízkosti objektů i neúmyslně (nebo zcela úmyslně aby to vypadalo jako náhoda ?). Často odocházelo také k neuposlechnutí výzvy stráže, která tak byla v krajním případě nucena střílet. Veřejnost si díky výstrahám měla uvědomit nebezpečí neuposlechnutí výzvy. Lidé se tak dle těchto nařízení neměli do blízkosti LO dostávat nepředvídatelně nebo nezbytně a v každém případě měli bezpodmínečně uposlechnout pokynů stráží.

Zajímavá je i otázka konání honiteb v opevněných prostorech, která byla za splnění určitých podmínek možná. Zúčastnit se nesměli cizí státní příslušníci. Samozřejmě byl podmínkou účasti platný zbrojní průkaz a honební lístek. Cizí hosté se mohli účastnit omezeně, ale museli být vojenské správě nahlášeni 14 dní předem. Zastřelená zvěř do vzdálenosti 100 m od objektů opevnění také mohla být vyzvednuta jen majitelem příslušného pozemku, který také nesměl zůstávat v blízkosti objektů déle než by bylo třeba.

Civilisté na opevňovacích pracích

Právě v obecních kronikách z té doby, jsou nejčastější zmínky o kopání zákopů a zhotovování zátarasů. Sem zpravidla s nadšením docházeli lidé z obcí (obvykle se těchto prací zdržovaly starší osoby). Pro obranu lidé pracovali často celodenně, někdy i přes noc. Pracovalo se horečně, neboť lidé věřili, že válka přijde co nevidět.

Nástupu do civilních pracovních skupin byly na základě lékařského potvrzení zproštěny tyto osoby: tělesně a duševnně neschopní, státní zaměstnanci, starostové obcí, duchovní, osoby v prezenční službě, osoby zproštěné vojenské služby, ženy starající se o nedospělé děti + těhotné + mající od porodu méně než 3 měsíce a všeobecně cizinci. S sebou si na opevňovací práce měli přinést mimo nářadí i stravu na dva dny, nádobí a přikrývku.

Ke službě v opevnění mohli být přiřazeny jen osoby státně spolehlivé. Při povolání do služby měli tito vojáci ve vojenské knížce napsáno ZÚ (zkratka pro zvláštní určení). V LO sloužili vojáci od standartních pěších pluků. Ovládat pevnostní zařízení uměli jen někteří (hlavně ovládání moderních kulometů vz. 37, ty ale nebyly moc časté). V LO osádky nebyly ubytovány nastálo (stráže měly k dispozici strážní chaty), ale od poloviny září 1938 bylo však potřeba obsadit linii na stálo. Některé objekty byly ještě těsně po betonáži, pobyt v nich nebyl příjemný. Vojáci v objektech spali na muničních truhlících přikrytých chvojím (po 5, po 2 na stráži v objektu typu A). Používání chojí bylo brzo zakázáno kvůli požáru, vojáci začali trpět revmatem. Ke zvýšení útulnosti si vojáci stavěli u objeků stany či dřevěné přístavky (ty by v případě konfliktu musely být zničeny, omezovaly činnost vchodové střílny a granátového skluzu). V lepším případě byli ubytováni po okolních vesnicích ve stodolách. V samotných objektech se svítilo petrolejkami nebo svíčkami. Při boji by tyto tlakem plynů ze zbraní zhasly, osádka by musela bojovat v naprosté tmě. Problém byl se stravováním, neboť polních kuchyní bylo málo. Jídlo bylo třeba rozvážet po linii. K tomu posloužily káry tažené koňmi a cyklospojky. Nádobí a hrnce k vaření se obstarávalo z místních zdrojů.

Pro obyčejné vojáky bylo opevnění velmi neobvyklé. Někteří byli nadšeni, jiní zklamáni. Odolnosti objektů se věřilo, zpočátku chtěli objekty objekty užívat jako zodolněné kryty. Pevnostní boj budil nedůvěru, zvlášt u objektů bez periskopů se vojáci cítili jako v pasti (nedůvěra panovala též ke granátovému skluzu). Výhody liniového boje poznávali až se stavbou překážek, po zastřílení zbraní z objektů a zhotovení zařízení pro noční palbu. Otázka hygieny byla ožehavá-osobní potřeba byla prováděna do latrín umístěných těsně za linií. Za případného boje měli vojáci v objektu k tomuto účelu připraven kbelík s poklopem. S mytím to nebylo valné, šlo použít jen místních zdrojů v podobě potůčků či rybníků. Pitná voda se musela donášet v konvích od pramenů nebo z vesnic. Praní prádla a uniforem bylo též velice problematické. S nadcházejícím podzimem a zimním obdobím přicházela otázka topení v objektech. V některých objektech se nacházely parafínové smotky k ohřátí stravy v polní misce. Potřebné lihové či petrolejové vařiče si vojáci sháněli po okolí.

Vyhlášená mobilizace vzbuzovala v obyvatelstvu kolem pevnostní linie naděje, že spravedlnosti bude učiněno zadost. Jistě stejně časté byly i pocity strachu z nejisté budoucnosti a obav o své domovy a životy své i blízkých. Pokud četli noviny, tak různé články mohly dodávat jisté procento naděje a národního sebevědomí. Ovšem každodenní život stále pokračoval dál, jistá omezení nastala například v potravinové situaci, kdy si měly vojenské jednotky doplňovat zásoby z místních zdrojů, a tak některé obchody doslova zely prázdnotou.

Obecně po Mnichovu

Po obsazení pohraničí na počátku října 1938 a vyklizení pevnůstek se pevnosti staly pro obyvatelstvo vděčným cílem výletů. Lidé začali objevovat dosud utajené pevnostní stavby a z té doby pochází největší procento dobových fotografií. I poté však platila jistá omezení. V prosinci 1938 byla vydáná nařízení o zakazu vstupu dovnitř objektů, včetně neoprávněného otevírání dveří, poklopů střílen a přelézání drátěných překážek.

V létě 1939 začaly být všechny objekty na úzení Protektorátu likvidovány, ale to je již jiná kapitola...

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA